Filip Pošivač: Na čestné listině spolu s Trnkou a Sísem

Chcete mít dobrou náladu v záloze na čtrnáct dní dopředu? Dejte si jedno ráno s ilustrátorem, animátorem a režisérem Filipem Pošivačem. Filipovy propracované a něžné obrázky ocenila komise IBBY a zapsala ho na čestnou listinu mezi velikány české ilustrace. Gratulujeme!

Jaká jsou tři slova, která by tě mohla popsat?

To je hrozná otázka, já bych nerad říkal něco jako pracovitý, náročný…. Mohl bych říct svoje jméno? Jsou v něm tři slova. Mě napadají samé trapnosti jako třeba Filip otec… To musí za mě říct asi někdo jiný.

Já s tebou mám třeba hodně spojenou červenou čepici.

No vidíš, to je dobrý, možná byste to měly vymyslet vy!

My jsme položily otázku, na kterou si musíme odpovědět samy! To´s to pěkně otočil, možná by jedno slovo z těch tří mohlo být “manipulátor”.

Né, já se nechci přeceňovat.

To jsi možná odhalil takovou typickou ilustrátorskou vlastnost, sebepodceňování.

Určitě. Když se bavím s ostatními, tak jsme se na tom shodli. Asi je to tím, že je to taková introvertní profese, člověk je často sám, ve svém vlastním světě. Ale myslím, že u nás jsou ilustrátoři většinou lidi, kteří mají vysokou schopnost sebereflexe, tak to s tím sebepodceňováním není zas tak špatný. Prostě trávíme většinu času se svými fiktivními příběhy, takže hodně nás musí být i trochu mešuge. Já se díky tomu neumím moc dobře vyjadřovat slovy, spíš za mě mluví obrázky.

Četla jsem jednou komentář Martina Jaroše, že mu v českém školství chybí nějaký předmět rétoriky, sebeprezentace. Musím říct, že se s tím taky ztotožňuju. Do určité míry je to skromnost a do určité míry i fakt, že jsme tu vlastnost sami nikdy nekultiovali nebo k tomu nebyli vedeni.

Přesně. Já bych byl rád, kdybych bych schopný úplně normálně mluvit o svý práci bez zadrhávání a taky v klidu a plynule hovořit o výši honoráře s lidma, pro který pracuju. To mi dělá problém. Vždycky mě vykolejí, když mi někdo dá najevo, že dělám práci, která mě baví – a je tím pádem pro mě určitě snadná. Což není. Dost mi pomohlo, že mám děti a rodinu – cítím větší zodpovědnost, takže líp zvládám tahle profi vyjednávání.

Jsi čerstvě zapsán na čestné listině IBBY. Mohl bys lidem, kteří o tomto výběru nejlepších ilustrátorů a spisovatelů knih pro děti nevědí, prozradit víc? Z koho se skládá porota? Musí se zájemce hlásit do výběrového řízení?

My tady máme českou sekci IBBY (International Board on Books for Young People), což jsou lidé, kteří se věnují dětským knihám. Mapují, co tady vzniká a upozorňují na to zejména cenou Zlatá stuha, která se uděluje autorům dětských knih v mnoha disciplínách. Tahle IBBY funguje asi ve 75 zemích po celém světě. Jednou za dva roky sepíše čestný list, kam každá země vybere jednoho ilustrátora, spisovatele a překladatele, kterého považují za nejlepšího.

Tahle listina funguje od 50. let, takže je to seznam ilustrátorů, kteří jsou pro mě hrozně vzácní. Je tam třeba Jiří Trnka, Ludmila Jiřincová, Antonín Strnadel nebo Beatrice Alemagna z Francie, prostě ikony! Mám z toho velikou radost a považuji za důležité, aby se vědělo o tom, že ilustrace a dětská kniha je strašně velký téma. Jednou za dva roky se pak koná konference, kde se předává čestná medaile, letos v Athénách.

 

K tomu ti opravdu moc gratulujeme, máme z toho velkou radost!

Já se z toho nemůžu vůbec vzpamatovat (smích).

Živíš se tedy hlavně ilustrací?

Ne výhradně. Živí mě hlavně animovaný film. Pracuju na filmových projektech, které jsou dlouhodobé a financované například Státním fondem kinematografie nebo Evropskou Unií.

Takže je možný se na ně soustředit, přemýšlet o nich. V ilustraci nerad dělám víc projektů najednou. Neumím přecvakávat mezi tématy, který zpracovávám. Jednou se mi stalo, že jsem dělal tři knihy za rok, a bylo to hrozný. Nemohl jsem se jim všem maximálně věnovat. V posledním ročníku na UMPRUM jsem začal pracovat u Honzy Baleje v Hafan Filmu, ve studiu, kde se dělají loutkové filmy. Tam jsem se zaháčkoval a shodou všech dobrých okolností se stalo, že jsem tam pracoval jako výtvarná spolupráce na Malé z rybárny, pak se hned povedlo navázat s Až po uši v mechu a když jsme v pátek skončili a já nevěděl, co budu dělat v pondělí, tak nám zavolali ze Streamu, že by chtěli pokračování.

Jak dlouho trvala příprava pohádky Až po uši v mechu? Tys na ní pracoval jako režisér, výtvarník a dal jsi dohromady i námět, je to tak?

Ano. Animovala to Bára Valecká, Jirka Krupička a Vojta Kiss. Bylo to hrozně moc práce. Námět jsme vytvořili právě s Bárou Valeckou a spolu jsme taky první Mech režírovali. Fáze vývoje zabrala několik letních prázdnin, protože jsme na to při škole neměli moc času. Scénář jsme psali třeba rok. To už jsme ale navázali spolupráci s producentkou Pavlou Janouškovou Kubečkovou, takže díky ní se to celý pohnulo. S Pavlou pracuju dodnes. Samotná animace trvala třináct měsíců každodenního animování. Pak pár měsíců postprodukce, ale to už je pro mě spíš zábava.

Co dělá výtvarník u animovaného filmu?

Má na starosti celou vizuální stránku filmu. Navrhuje a vyrábí všechny loutky a dekorace.  Nikdy se nestane, že by se vše připravilo předem, takže se dovyrábí průběžně. Já jsem většinou byl i režisér, takže je pořád co dělat – všechno kontrolovat, řešit věci se všema lidma ve štábu, dělat uměníčko: za jeden den natočíme jen deset vteřin, ale je to hrozné drama! Než se začne točit, s animátorem a kameramanem probíráme storyboard a řešíme každý záběr. Já pak kontroluju vyznění záběrů. Protože loutky mají takové specifikum, že si žijí vlastním životem. Loutky mají svoje vlastní schopnosti a my je musíme pořád trochu hlídat, aby se neměnil charakter postavičky, aby záběr nevyzněl trochu jinak než má. V průběhu natáčení můžeš vymyslet dost nových věcí, ale podstata příběhu a vyznění už je dané a nesmí se měnit. Každá scéna se třeba tři dny připravuje, všechno se ještě patinuje, retušuje. A to dělá taky výtvarník.

 

Musí být člověk u animovaného filmu běžec na dlouhou trať?

Rozhodně. Velké téma u animovaného filmu je, že musíš zůstat nadšený po celou dobu projektu. Pokud jsi autor, tak i udržovat nadšení u zbytku týmu. Protože fáze vývoje je hrozně dlouhá a nejistá, vždycky závisí na sehnání peněz. Takže teď třeba už dva roky něco píšeme a zase se těšíme, až to odevzdáme na podporu u Státního fondu. Ale nikde není řečeno, že nás opravdu musí podpořit. V takovém případě u toho jako autor musíš zůstat a hledat další řešení, nebo rok počkat. Zatím se nám nestalo, že by to nějak nevyšlo (klepe do stolu).

Nevyčerpalo tě to? Budeš ještě připravovat film?

Jasně. Já tu práci miluju. Připravujeme teď celovečerní loutkový film s Janou Šrámkovou, který se pracovně jmenuje “Tonda, Slávka a Génius”, a ještě seriál o Noemově arše – k tomu budeme dělat pilot.

Ilustrace knih pro tebe v podstatě musí být taková malá sranda, ne?

Ne, vůbec. Sice to může být chvílema meditace, ale duševní vypětí je obrovský. Třeba když jsem dělal právě tu oceněnou knihu Kuba Tuba Tatubahn  (vydalo nakladatelství Běžíliška), tak jsem chodil spávat unavenej jako z těžký fyzický práce. Obecně je to pohodlnější ve smyslu, že režíruješ sám sebe, není kolem toho tak velký tým. Je to jednoznačně menší stres.

Pomáhá to, že jsi táta, k nahlížení do dětského světa, nebo jsi to v sobě měl odjakživa?

Touha zpracovávat nějaký příběh je ve mně od malička. Nikdy jsem ještě nedělal například plakát, nebo jinou další z mnoha možností ilustrace. Vždycky to byla kniha, potřebuju k tomu tu story. Přítomnost dětí mi dost pomáhá, vidím, jak věci vnímají, jak na co reagují. Ale nedělám to tak, že bych na nich svoji práci testoval. Vím, že někteří autoři to tak dělají, organizují třeba workshopy ve školkách, kdy zjišťují, co děti chtějí a pak to tomu přizpůsobí. Já myslím, že to není potřeba, je tu velké spektrum filmů a knih, ze kterých si dnes děti můžou vybírat. Baví mě spíš zobrazit vlastní fantazii, kterou jim dám k dispozici a oni ať si to zpracují, jak potřebují.  

Máš nějaký velký cíl? Děláš větší projekty, tak o tom asi přemýšlíš často.

Aha, já jsem o tom přemýšlel víc fatálně, tak to asi nemyslíš co?

Ale co by ne?

No tak fatálně… Jsem šťastnej, že můžu pracovat svobodně, že dělám, co chci a co potřebuju. Jsem vděčnej, že žijeme ve svobodě. Tak to bych chtěl, aby to tak zůstalo. Ne všude tu možnost mají a i u nás je na tom dost práce. Ale tak prakticky, co se týče filmu, mám teď cíl dotáhnout ten celovečerák. A v ilustraci bych chtěl udělat knihu, která je kompletně podle mých představ. Nejen, že si můžu udělat ilustrace, jaké chci, ale taky to technicky dotáhnout. Papír, tisk, vazba rovná se harmonie.

Chtěl bys sám napsat nějaký text ke knize?

Já mám trochu problém pracovat s textem technicky, aby měl začátek, prostředek a konec a nějak se uzavřel. Nejsem vyučenej scenárista. Ale například svět hub, který jsem vystavoval letos na LUSTRu, bych si rád zpracoval sám. To dělám průběžně ve volném čase.

Takže fanoušci z LUSTRu, kteří tě vyhlásili nejlepším ilustrátorem, se můžou těšit na pokračování houbového příběhu!

No až budou starý, tak to třeba bude.