ALŽBĚTA ZEMANOVÁ

V únoru jsme se byly podívat za Alžbětou Zemanovou. Přivítala nás skvělou hostinou a ukázala pár svých bláznivých hraček. Zakládá si na barvách a nadání zdědila po svém otci – profesorovi animace v Zlíně.

Kdybys měla sebe a svoji tvorbu popsat v pár větách, jak by zněly?
Co jsem a co dělám je trochu rozdíl. Zrovna nedávno jsem s tím bojovala. Nějakou dobu se šíří zvěst, že jsem blázen. A já přišla na to, že ne já, ale moje věci vypadají jako blázen. To je ještě docela fajn zpráva. Ale moje postavičky vypadají jako blázen, což se zkracuje tak, že jsem blázen já. Tak to vůbec není, naopak mám pocit, že jsem přísná a tak trochu bába. Tak je dobře, že se v těch kresbách projevuju jinak.

Jak dlouhou kreslíš ty své bláznivé postavičky? Byla jsi vedena k výtvarnu od dětství? 
Kreslila jsem odmala, výtvarníky máme v rodině. Zábavné je, že se teď v dospělosti vracím k dětským motivům. To, co zobrazuji teď, je hrozně podobné kresbám z dětství. Byli jsme v dětství docela drilovaní, hodně jsme seděli, kreslili.

Jak to tedy je s těmi výtvarníky v rodině? 
Máma asi jediná není, je zdravotní sestřička. Táta je animátor, děda byl také animátor a babička byla interiérovou designérkou ve Fatře. Takže spíš z tátovy strany, z máminy jsou zase milovníci umění. Třeba babička. Ta byla aktivní. Furt chodila na vernisáže!

My jsme u tebe na návštěvě v takových zvláštních prostorách v Praze. Dokážeš nám je trochu popsat? 
Jojo, je to hodně specifický prostor. Jsme v Bubenči hned naproti prostoru staré čističky, což naštěstí není patrné ze vzduchu, ale v létě tím člověk docela žije. Možná proto, že nejsem z Prahy, mám raději ztracená místa. Což tohle je. Tato budova je plná řemeslníků, pánů v montérkách a mezi nimi já a Napoli skládek.

Napoli nakladatelství je projekt původně tří holek.
Ano, teď jsme dvě. Já a Martina Kupsová. Alžběta Skálová a Martina mě oslovily, ještě když jsme byly studentky na škole. Ráda jsem se připojila, autorské knížky jsem tvořila i jako mimoškolní aktivitu. Tehdy mi bylo jedno, jestli budu tvořit za sebe, nebo ve skupině.

Takže teď jsi spíš individualista.
No, spíš myslím, že je to pro mě tak lepší. Ráda spolupracuji, nechci říct, že ne! Ale vidím na sobě čím dál víc výchovu, kde nás učili, že máme být samostatní.

Napoli je tedy nakladatelství. Pořádáte i nějaké kurzy? 
To, že jsme nakladatelství, se rozkřiklo, když vyšel Orangutan. Ale to už dávno neplatí. Spíš vytváříme takové papírové hry. Knížkám se nebráníme, ale chce to mít peníze. A ty drobné věci nás baví a přijde mi, že mají smysl. Děti na ně reagují dobře. Jsou dostupnější než knížky pro děti a umí u nich rozvířit fantazii a poslat je do jiných světů.

Pracuješ radši ráno, nebo večer?
Ve škole jsme mívali často nocovky, ale teď mám radši ráno. Všechno se nějak oživí a ty barvy! Hrají u mě dost velkou roli a umělé světlo to zkresluje.

Posloucháš něco u práce?
Asi jako většina ilustrátorů poslouchám mluvené slovo, většinou rádio Vltava. Hudbu si pouštět pořád taky nejde. Teď jsem se přihlásila na Paměť národa – to poslouchám poslední dobu. Jsou to nerežírované rozhovory lidí.

A odkud jsi, když nejsi z Prahy?
Narodila jsem se v Hradci Králové, ale od tří let jsem vyrůstala ve Zlíně a pak jsem studovala v Uherském Hradišti. A teď bydlím zase v Hradci.

A na zlínskou školu jsi jít nechtěla?
Jo, hlásila jsem se, ale táta tam učí na animaci, tak to by nešlo, ani na animaci nemám potřebnou trpělivost. Zkoušela jsem to na grafický design. A na UMPRUMce jsem obcházela všechny konzultace. Byla jsem i na písmu za Františkem Štormem a ten mi řekl: „No to si děláte srandu, to ani náhodou.“ Ale poslal mě za Jurajem na ilustraci.

Jak se vidíš za deset let? 
Momentálně jsem v rozpoložení, že se za deset let vůbec nevidím. K papíru mám pořád vřelý vztah, ale můj sen je dělat hračky. Takže u toho asi zůstanu. Na hračkách mě baví, že si pak vedou svůj příběh samy a ožívají, že jim nelinkuješ cestu v knize.

Na čem jsi sama vyrostla?
Spíš na knížkách. Pacovská, Trnkova Zahrada, Mikulka, Richard Scary. Pak mě ovlivnil tátův učitel Miloslav Jágr. To je vtipné, můj táta Zeman a jeho kamarád Jágr (smích). A také normální panenky, nebo ty, co nám šil táta.

Jaké jsou tvoje inspirační zdroje?
Pořád čerpám z toho, co mě ovlivnilo v dětství. A možná si s tím vystačím. Teď je toho moc a dost se to opakuje. Takže mi nevadí se vracet k starým věcem. A do těch nových mě stejně navedl Juraj. Tenkrát, když nám něco ukázal nebo přivezl z Bologně, tak jsme se na to koukali jako na zjevení. Teď se k tomu dostaneš rychleji. Jockum Nordström je opravdu skvělý. Nejen tím, že je ze severu, ke kterému tíhnu, ale i stylem a příběhy. Jsou to takové etudy ze života, na nic si to nehraje. Pak je spousta ilustrátorů, u kterých mě baví detaily, ale jako celek už moc ne. Stejně to vnímám i u svých prací.

Teď děláš volnou tvorbu. Po škole jsi k ní přešla plynule?
Mně přijde, jako kdybych skončila včera. Po škole je těžké někde rovnou naskočit. Pomohlo mi stipendium Miroslava Šaška, díky tomu jsem mohla rok pracovat na knížce pro ně a na svých věcech a vystačit si sama. Mě osobně baví to, že vše vzniká samo, takže jsem nemusela nikde shánět zakázky. Bohužel toto období končí a budu si muset na sebe ušít bič, abych změnila taktiku.

Co otázka, jestli je ilustrace umění, nebo řemeslo.
Tak u mě je to tak, že když mi někdo zadá knížku, stává se to prací, ale když dělám svou vlastní, tak je to moje vyjádření.

Co bys vzkázala svému mladému já? Změnila bys něco?
To je možná otázka těch skupin. Člověk neovlivní, kdy do něčeho takového vstoupí. Ve chvíli, kdy tvoříš nějaké výstupy ve skupině, jsi tlačený k něčemu jinému, než když pracuješ individuálně. Dost přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych do Napoli nevstoupila tak brzo. Co bych dělala po škole? Spíš mě zajímá, kterým směrem bych se ubírala. Jsem ráda za ta léta na umprumce, které jsem chytla. Já jsem vlastně hodně vděčný člověk. Přijímám ty věci, tak jak přicházejí. Ale třeba na ZUŠ ve Zlíně mě pan Kovanda naučil vnímat barvy, tak to bych určitě nerada prošvihla, to bych si zopakovala!