MAGDALÉNA RÚTOVÁ

Magdalénu jsme navštívily v jejím novém ateliéru ve Vršovicích. Protože jsme toho o ní v internetových vodách moc nezjistily, musely jsme se na vše zeptat samy. Naživo je stejně zábavná, jako její strip-komiksy.

Jak ses ke studiu ilustrace dostala? 
Já jsem šla po základce na šestiletý rakouský gympl. Nevím přesně proč. Chtěla jsem se naučit německy a provdat se za bohatého Rakušana. Taky jsem chtěla překládat. Ukázalo se ale, že kromě němčiny je ta škola zaměřená i na matiku a přírodovědné obory. Došlo mi, že pokud se budu poslední rok školy učit na povinnou maturitu z matematiky, zblázním se. Ve třeťáku jsem zdrhla za kamarády na židovský gympl a tam odmaturovala. Kreslila jsem si odmala vlastně pořád (jako každý), ale dlouho mi trvalo, než jsem tomu začala věnovat víc času než ostatním věcem, možná než jsem se za to vlastně přestala stydět. Nakonec jsem se mimo germanistiku a filmovou vědu (cheche) hlásila na ilustraci do Plzně. K umprumce jsem tehdy měla takovou debilní posvátnou úctu, na to jsem ani nemyslela. Ale v Plzni ta úroveň nebyla moc dobrá. Takže jsem to po roce přece jen zkusila do Prahy a vyšlo to.

Co tě nejvíc baví zpracovávat? Jaká témata a technika? 
To se strašně mění. O nějakých vlastních „tématech“ jsem nejdřív vůbec nepřemýšlela. Kreslila jsem celkem cokoli a snažila se, aby to vypadalo aspoň trochu jako ve skutečnosti. V ateliéru bylo příjemný zjistit, že vůbec není plnej nemluvnejch roztomilejch ušmudlanejch víl pohádkářek, jak se traduje. Zároveň na mě z té různorodosti padla trochu panika a střídala jsem techniky i témata po půl hodinách. Ve třeťáku jsem s prvním vlastním počítačem zjistila, že existují vektory! Úplně mě to pohltilo a seděla jsem hodiny a hodiny u kompu a posouvala jsem nějaké body a přišlo mi, že to budu dělat nadosmrti. Naklikala jsem v tom ilustrátoru asi tisíc poloabstraktních tvarů a z nich jsem skládala obrázky. Ilustrovala jsem tímhle způsobem Zpěvy Maldororovy, doteď to mám docela ráda, ale nechystám se naštěstí na těch tvarech vybudovat kariéru. Když jsem se dostala ze zajetí vektorový abstrakce, vrátila jsem se zase ke kreslení. I když u počítače jsem zůstala, nejraději teď kreslím na tabletu.

Takže ty strip-komiksy a vůbec zpracovávání příběhů jsi začala dělat až později? 
Během studia jsem začala učit výtvarku a viděla jsem, že nejlíp funguje, když pracujeme s nějakým příběhem. Na základě toho jsem jako bakalářku udělala dětskou audio knihu, kterou posloucháš a zároveň dokresluješ příběh do sešitu. S Honzou Trakalem děláme takový opus magnum – ne teda rozsahem, ale vleče se to tak dlouho, že to bude celoživotní dílo asi. Jmenuje se to Pulitzerova dcera a je to něco mezi komiksem a obrazovou knihou. Pak jsem začala dělat s Vojtou Maškem Experta. A to byla úplná náhoda, netoužila jsem zrovna nějak po tom vymýšlet komiksového hrdinu, ale do jednoho obrázku jsem si načrtla takovou srajdu, kterou jsem chtěla časem dotunit. Zarazilo mě, jak vedle těch vyšuftěných lidí vypadá ta zrůda impozantně. Pak jsem to v aťáku ukazovala, spíš jako vtípek, a Vojta Mašek se toho chytil a z černého fleku se stal hrdina. Co první člověka napadne je, že to je úplný zoufalec, ale obrátili jsme to a Expert je naopak největší génius. 
Ale není zatím jasný plán, co s Expertem bude, jestli zůstane jen v digitální podobě, nebo to bude časem sešit. Taky to moje tempo…

Projekt, který se vyvíjí? 
No, takové mám asi všechny.

Takže docela často s někým spolupracuješ. 
Jak na čem, baví mě i dělat sama. Ale na těch hlavních věcech teď asi jo. Má to taky pak větší šanci na přežití. V dlouhodobých projektech se zamotávám. A to je v té dvojici úplně jinak, odpadnou záseky nad tím, jestli to náhodou nebude úplná blbost.

No tak s tím je spojená otázka: s kým bys chtěla vystavovat? 
Já se do galerií neženu, není to ani můj cíl. Mám to spojené zatím s knihami, popřípadě s internetem.

Když se koukneš zpátky na svoje práce, co byl krok vedle? 
To bylo asi nejčastější v tom období, kdy mi přišlo málo kreslit si, co mě baví, a měla jsem pocit, že to musí být NĚCO. Příklad je třeba knížka založená na poslechu soundtracku k Man With a Movie Camera od Cinematic Orchestra – zní to celkem jasně, ale skončilo to šíleně. Dva měsíce jsem kreslila uhlem kruhy, dávala je za sebe, a vzniklo gigantické leporelo, skrz které vedla uhlová roura. Když jsem to dodělala, tak jsem nevěděla, co s tím. Bylo to v rámci semestrálního úkolu na škole. Přála jsem si to co nejrychleji vyhodit, u klauzurních obhajob jsem se tvářila, jako bych s tím neměla nic společného a samozřejmě to tím vyvolalo takovou trapnou debatu. Bylo to období vážné noty.

A naopak věc, na kterou jsi zatím nejvíc hrdá a ze které možná budeš dál vycházet? 
Hrdá je silný slovo, zatím se mi nepřejedl ten Expert, způsobem vyprávění bych na něj možná chtěla navázat teď při diplomce, i když spíš delším komiksem než stripem. A taky mám ráda Radio Buch, ale to je pro úzkou skupinku lidí, asi to zůstane v mininákladu jako doteď. Na věci, který ještě nejsou hotový, jsem asi momentálně hrdá nejvíc, ale to by mohl říct každý.

Na čem pracuješ teď? (Koukáme na monitor s rozdělanou ilustrací.) 
Přímo teď – jestli myslíte tohle – tak to je prostě jen tak. Dělám si takové emo deníkové záznamy, minikomiksy. Ale střídám to, znova jsme se vrhli na tu Pulidcerku, deadline hoří.
Hoří i deadline na projekt Láska s Honzou Čumlivskim, ale o tom se stydím mluvit! Jinak jsem vlastně tak trochu v prázdninovým módu, dávali jsme dva měsíce dohromady ateliér/dílnu a tak.

A živíš se tedy kreslením? 
Něčím takzvaně z oboru se teď jakž takž živím, ale není to vůbec vždycky kreslení. Když jsem kdysi otevřela InDesign, byla jsem docela nadšená, jak je ten program o dost chytřejší než já. V nějakým sázení jsem celkem samouk, ale nejsem z těch ilustrátorů, co mají pocit, že nic jiného než kreslení nepřichází v úvahu a baví mě to víc než brigádničit za barem.
Sem tam vypomáhám jednomu Němci (to zní divně, no aspoň jedna výhoda toho rakouského gymplu), který občas potřebuje ilustrace pro něco, co sází. Takový zběžný věci. Jednou za týden mi pošle zadání, já mu odešlu zpátky obrázek. Je to oddychovka, člověk u toho nemá pocit, že to musí být nutně nejlepší věc v jeho životě, beru to spíš jako cvik.

Jsi skřivan, nebo sova? 
Nejsem moc spáč, i když jdu spát v pět ráno, vstanu automaticky v devět. Ale stává se mi často, že se práce nebo zábava protáhne přes noc a vůbec mi to nevadí. Jsem asi obojí, celkem bdím.

Dá se pracovat z domova? 
Teď je to poprvé, kdy chodím pracovat do ateliéru. Dřív jsem smrděla nonstop ve škole a tam to bylo fajn, jeli jsme jednu audio knihu za druhou a půlku dne proseděli na parapetu. Ale zároveň je to taková chodba, točí se kolem tebe pořád lidi. A taky už jsem tam celkem veterán… Ta dílna, kterou máme v pěti lidech, přišla v pravý čas. Možná se mi tím taky trochu ustálí režim, což znamená, že ráno vstanu a nesednu si k práci metr od postele. Je dobrý to mít rozdělený. I když tady se to taky ještě bude muset uležet, zatím, když se nás tu sejde víc než jeden, máme pré. Zrovna končí období vyrábění sádrových suvenýrů. Moje máma to nazvala regresí. Myslím, že regrese teprve přijde.

Co si myslíš o současné ilustrátorské scéně v Čechách? 
Znám strašné množství šikovných lidí, které obdivuji, dělají to skvěle a budou v tom pokračovat. Doba temna určitě není, i když občas se to tak podle množství šílených publikací v knihkupectvích jeví.
Moc neholduji té vlně nekonečného sjíždění blogů ostatních ilustrátorů, je to nemoc. I když samozřejmě taky někdy vědomky i nevědomky kopčim. Ale ráda vidím za věcma ruku konkrétního člověka, ne mix trendů.

Takže ty záložky v počítači nemáš? 
Jasně, že mám. Mraky.

A koho například? 
Je to těžký takhle střílet od boku, ti oblíbenci se pořád mění, stejně jako v hudbě. Ale stálice samozřejmě jsou. V komiksu to bude nejspíš Chris Ware, po výtvarný i literární stránce. Z poslední doby mě hodně bavil Simon Hanselman a jeho depresivní zelená ošklivá čarodějnice Megahex. Z českých mistrů samozřejmě Šalamoun – evergreen. Nedávno jsem „objevila“ humoristu Miroslava Bartáka, má jednu postavu chlapíka, s kterou pracuje už čtyřicet let. Dostala jsem se k němu, protože dělal obálku pro Hobulet (radniční noviny Prahy 7).

Nejčastěji kreslíš na tabletu? Nebo to prokládáš ruční kresbou? 
Jojo, na počítači. Ale je pravda, že si uvědomuju určitý úskalí této metody, někdy mě to zpomaluje. Zatím na tom mám určitou závislost asi. Baví mě to. Nicméně s ateliérem jsme jeli nedávno na plenér a všichni vytasili akvarelky a já jsem byla úplně vyřízená. Sedla jsme si k tomu náčiní a koukala se do přírody a říkala jsem si, to je teda situace! Skončilo to prohrou, vzala jsem ipad a tužku, a kreslila na tom. Ale možná to na mě ještě přijde. Ve finále je to jedno, stejně je to jen prostředek.

Kam by ses chtěla dopracovat? Chceš u ilustrace zůstat? 
Určitě jo. Dlouho mi trvalo než jsem ji vůbec přijala jako regulérní obor. Měla jsem asi i trochu omylem vštípené z domova, že jako koníček je to dobrý, ale… Zůstanu u toho určitě, jen do budoucna doufám, že se mi podaří mít vždycky aspoň půlku dne na vlastní věci. Dřív jsem brala každou zakázku jako terno. Největší radost mám ale nakonec vždycky z věcí, který po mně nikdo nechce.

http://www.magdalenarutova.cz/