NIKOLA LOGOSOVÁ

Nikola je jedním slovem pohodářka. Dívka takto vytížená kreslením, studiem a kupou vlastních projektů na nás působila neuvěřitelně vyrovnaně. Je talentovaná a pracovitá, její ilustrace teď můžete vidět na každém rohu (Česká filharmonie, plakáty pro MeetFactory, Pohádka o Opuštěněti). Když jsme odcházely z jejího útulného bytu ve Vršovicích, měly jsme nepopsatelně dobrou náladu. Víc takových rozhovorů!

Jak stíháš všechno skloubit? Děláš hodně autorských projektů, zakázky a do toho studuješ…
Já jsem letos dodělala bakalářku a do té doby jsem školu brala strašně vážně. Dávala jsem přednost škole před vším ostatním. A to myslím doslova, například jsem se ani moc nestýkala s kamarády. Teď to je trochu naopak, školu beru jako zábavu, už se kvůli ní tolik nenervuju.

Bereš ilustraci jako řemeslo, nebo druh umění? 
Určitě jako řemeslo. A není potřeba ho brát jako velké umění, protože by mělo sloužit tomu, k čemu je určené – je to spotřební věc. Na mně je vytvořit a dobře zpracovat každodenní věci, jako je obal knížky, plakát a tak. Jsem ráda, když ilustrace není zavřená ve výstavních prostorech.

Máš za sebou, pokud jsem dobře počítala, čtyři autorské knížky….
Jestli počítáš i ty úplné miniatury jako knížky, tak jich je šest. Čtyři moje a u Běžílišky mi zatím vydali dvě. Příští rok, pokud se všechno povede, budou další dvě. Velké leporelo Rekomando a krátkou Pohádku o Opuštěněti psal Robin Král. To byla výborná spolupráce. K Opuštěněti jsem dostala básničku a mohla jsem ilustrovat, do textu jsem nijak nezasahovala. U leporela jsme společně vymýšleli příběh. Scénář jsme dávali dohromady spolu, Robin ho hezky formuloval do veršů.

A autorské knížky vznikají v rámci školy? 
První knížka, kterou jsem vytvořila, když jsem nastoupila do prváku, se jmenovala Můj pokoj a bylo to hrozný! Když mi bylo osmnáct, odstěhovala jsem se od rodičů do nového bytu a ve víru svobody jsem byla štěstím bez sebe, že mám svůj vlastní pokoj a vytvořila jsem o tom knížečku. Byla to moje první věc a koupili si to do Uměleckoprůmyslového musea! To mě hrozně překvapilo. Pak jsem dělala komiks na motivy románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock a Jaro s Markem Šindelkou. A pak Tramvaj, ve spolupráci s Barborou Nevolníkovou, kterou mi vydají v Běžílišce.

Takže bude vydaná brzy? Na Lustr Festivalu měl koncept velký úspěch.
No, ještě je na ní hodně práce, nedrží to pohromadě. Je hodně nápadů okolo – možná právě až moc! Bude to zatím asi nejtlustší knížka.

Jsi „běžec na dlouhou trať“, nebo máš radši práci na kratších projektech?
Co mě teď baví nejvíc, jsou asi plakáty a letáky pro MeetFactory. Na to si dávám méně času, ale je to víc uvolněné. Většinou mi všechno trvá dost dlouho.

Jak ses dostala k Bežílišce a k MeetFactory? 
Běžíliška si mě našla sama na klauzurách. Ještě s Anastasií Stročkovou, se kterou vytvořili moc hezkou knížku Slon, který se bál výšky. A MeetFactory, to byla víceméně náhoda, grafička, která neměla čas, to převalila částečně na mě.

Děláš hromadu skic, nebo si všechno rozmyslíš a dáš to na první dobrou?
No, spíš kreslím rovnou načisto. Skici dělám, jen když musím. Někdo prostě chce vidět náhled. Ale většinou je mi to k ničemu, skicami se úplně neřídím.

Takže nemáš doma hromadu skicáků? 
To mám, ale u všech jsou pokreslené jen první stránky! Když chodím na výstavy velkých ilustrátorů, všichni mají prokreslené skicáky a mně se to líbí, ale sama se k tomu nedokopu.

S kým si dokážeš představit spolupráci?
Teď hlavně se scenáristy. Je to běžné, že ve škole spojujeme síly se studenty z FAMU. A to je důležité, protože my neumíme vymýšlet příběhy a oni jsou rádi, když je jejich příběh vidět. Ale jinak nemám nikoho konkrétního vysněného a výstavu s někým taky neplánuji. Jak jsem říkala, tohle není úplně moje cesta.

Která z realizovaných zakázek tě bavila nejvíc a říkáš si, že se ti fakt povedla? 
Nikdy se nestalo, že bych k něčemu neměla výhrady. Jsem kritická. Ale hrozně mě bavilo pracovat na vizuálech Pražské filharmonie, vytvořila jsem ilustrace brožurky Edukace, vzdělávací programy, a ty se pak aplikovaly i na plakáty a ostatní tiskoviny. Spolupracovala jsem na tom se studiem Najbrt.

Máš nějaké oblíbené ilustrátory, jejichž tvorbu tě baví sledovat? 
Ani nemám, snažím se nemít. Samozřejmě mám na Tumblr pár oblíbených, ale spíš sleduju práci svých spolužáků. Jak je znám osobně, tak je mi to bližší. Štěpána Brože mám ráda například. A taky Mášu (Maria Makeeva), to je takový evergreen a je jiná než ostatní. Občas se mi stane, že mi práce spolužáků malinko splývají.

Na čem teď pracuješ? 
Teď se hrozně těším na litografii. Dlouho jsem se k tomu odhodlávala, mám půl roku vymyšlené motivy. Už jsem si vybrousila kámen! Budu teď chvíli v dílně. Do toho zpracovávám zadání do školy. A taky připravuju plakáty na Silent Night – to jsou takové přespávací koncerty. Výborný koncept.

Koukám, že máš na tabuli napsáno 25. 11. Pecha Kucha.
To mám, no. A už teď se toho bojím, ale asi to bude v pohodě. Bude tam vystupovat i moc dobrý autor komiksů a stripů Vojta Mašek.

Jak se vidí mladá Logoska za deset let? 
Jsem dobrý plánovač na týden, ale ne na rok, na deset let už vůbec ne! Ale asi bych chtěla mít osobní život v rovnováze s tím pracovním. A nechtěla bych, aby mě jedna z těch věcí drtila.

http://nikkoletalogosova.tumblr.com/