PATRIK ANTCZÁK

Co jsme se dozvěděli o současné polské scéně? S Patrikem jsme se sešli na Letné, kde žije se svou přítelkyní, fotografkou Adélou Waldhauserovou. Povídali jsme si dlouho o studiích, o ekologii, o vzdělávání dětí… Přepsali jsme část rozhovoru s nejsympatičtějším ilustrátorem a grafickým designérem.

Máš vizitku?
Nemám!

Co budeš dělat zítra? 
Co je dneska? 🙂

Jak vypadá tvůj pracovní den? 
Od té doby, co chodím do ateliéru, mě to nutí vstávat a je to příjemnější. Rána mám rád, ale když jsem pracoval z domova, vstával jsem ve dvanáct v jednu a pracoval do pěti do rána. Takový to s „pyžamem do práce“.

Takže lepší chodit do ateliéru.
Chodíš mezi lidi, kteří pracují na podobných věcech, nejseš na to sám. Vytváří to disciplínu.

Jak dlouho máš po studiích? 
Půl roku. Už když jsem byl v Ústí na magisterském, tak jsem pracoval. Nebyl to pro mě velký rozdíl. Spíš je horší přestat kreslit na zakázku kvůli diplomce a pak se do toho zase dostávat. Přestali se mi ozývat lidi, což mi ze začátku nevadilo. Ale potom, když musíš začít fungovat, to nebylo moc v pohodě.

No a ty jsi dělal střední na Žižkově. Nebo jak to bylo se studiem? 
Střední SUPŠ, obor Výstavnictví, a potom VOŠ na Hollarce, kde jsem se naučil dělat na počítači. Do té doby jsem všechno jel ručně. Takže když jsem vytvořil něco ve photoshopu přes filtr, byl jsem na sebe hrdý. Tam jsem potkal Stáňu Karbošickou, která mi řekla o ústecké škole. Já jsem vlastně do té doby o Ústí neměl ani ponětí. Jeli jsme se podívat a ty ateliéry mě zaujaly. Těšil jsem se pak do staré budovy a když jsem nastoupil, tak rovnou do nových prostor bývalé nemocnice. To bylo takové prostředí… no, dost zvláštní. Nemohl jsi tam nic. Když jsi dal někam nálepku, plakát, tak bylo zle. Do těch ateliérů jsou velké dveře a ty si představuješ, jak tím provážejí ty nemocný. Během studia se to ale dost změnilo a teď je to fajn.

První rok v Ústí jsem byl u profesora Beneše, pak jsem šel na stáž ke Slejškovi a tam se mi zalíbilo, ten způsob práce byl lepší. Rok jsem studoval ve Varšavě na stáži a v pracovně (tam se tomu neříká ateliéry) u Zygmunta Januszewskiego. Budiž mu země lehká, nedávno zemřel. Mrzí mě, že jsem tam ještě nejel, stále jsem to odkládal. Jeho věci se mi líbí hodně, jsou hodně raw, byl fakt pravý výtvarník a ilustrátor… Nabíjející člověk.

A pak jsem tam byl na grafických technikách, což je přesně to, kde se pohybuji. Baví mě ilustrace, ale zároveň grafika, užitá grafika, snažím se tím proplouvat. A tam to všechno začalo, na té stáži ve Varšavě. Po bakaláři jsem to zkoušel UMPRUM.

Na ilustraci? 
Přemýšlel jsem, jestli nezkusit písmo. Celý rok jsem se tomu ve Varšavě věnoval, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl pro ilustraci. Předělal jsem portfolio, a možná proto to nevyšlo. No a protože jsem na hranici mezi grafikou a kresbou, tak jsem šel na GD2 do Ústí, tam to je takové otevřené.

Kdy jsi začal přemýšlet, že se budeš věnovat ilustraci, a v tvém případě i grafickému designu? 
Asi jako každý jsem si kreslil. Pak ve Štítném na základní umělecké škole jsem k tomu začal přičichávat. Chodil jsem k učitelce Hilské – tu si asi hodně lidí pamatuje. To je žena! Tam jsem byl ještě s rodičema, za ručičku, doporučila mi výstavnictví s tím, že tam „nebude takový nával“! Já jsem tam byl spokojený. Dělaly se tam modely výstav, což byl náběh na to mé hračičkářství.

Máš v rodině nějaké výtvarníky? 
Nevím, zdá se, že někde něco bude. Přes koleno. Bavil jsem se o tom kdysi s tátou. Ten je oproti mně strašnej extrovert. Ale brutální. Říkal, že chtěl jít také na výtvarnou školu, ale vychovával ho jen otec, opravář těžebních strojů, takže to bylo něco nemyslitelného. „Prostě půjdeš na elektrikáře, to je práce pro chlapa“. Ale táta si nacházel jiné cesty. A od mámy, když jsem ji nutil, ať mi nakreslí něco do památníčku, se mi to tenkrát taky líbilo…

Ještě k tvému jménu. Antczak, takže kořeny jsou polské? Plus studium ve Varšavě atd.
No právě kvůli tomu jsem tam šel. Táta je Polák, máma Slovenka. Takže jsem se ptal, proč Praha? A prý se dohodli na mezicestě, je to přesně uprostřed. Ale na Slovensko jsme jezdili víc, znám ho víc než Polsko. Ta polská škola je už z historického hlediska více založená na ručním procesu. A toho jsem chtěl využít. Nevyhýbám se počítačům, spíš to propojuji.

Tak jak často používáš počítač?
Denně. Ale základ vzniká na papíře. Možná je to mým starým tabletem nebo mnou, ale zjišťuji, že mi nejde kreslit na tabletu to, co chci, tak rovně, jak chci. To nedokážu. Ta linka, rozechvělá, to tam nedostanu. Vždycky se snažím přijít tou kombinací na něco nového – tedy pro mě nového –, pak mám pocit, že jsem to vymyslel, ale není to tak.

V jakých programech pracuješ?
Když jsem začínal, tak všechno ve photoshopu, ale tam dělat třeba písmo, je vražda. Takže jsem automaticky přešel k ilustrátoru, zanevřel na photoshop a zase jsem se vrátil zpátky.

Oblíbené inspirační zdroje? 
Nad tím jsem taky vždycky přemýšlel. Nad otázkou „kdo se ti nejvíc líbí“…

Spíš jestli tě baví sledovat trendy v ilustraci. Někdo ráno vstane a projede tumbrl svých oblíbenců, někdo kouká do starých knih…
No, že bych ráno protřel oči a šel sledovat konkurenci, to ne. Samozřejmě na to někdy přijde, ale mně to nedělá dobře. Nedávno jsem byl v PageFive a viděl tam nové věci. A nechci je, díky. Mně se to strašně dostává pod kůži, na cokoli se podívám, to si zapamatuju. Hned absorbuji. Inspiruju se u jiných mistrů oboru než u mláďat. Teď to bude znít blbě, ale baví mě Matisse. V poslední fázi svého života dělal vystřihovánky florálních motivů a to je skvělý, jednoduché tvary. Nebo z mladých Monika Hanulak. Dělá super věci, je to asistenka na katedře Iiustrace na varšavské Akademii. V poslední době mě prostě víc oslovují staré knížky v antikvariátech. Nad tím člověk žasne. Lidi nad vším trávili mnohem víc práce.

 

A děláš ještě hudbu? 
Občas. Už ne tolik jako dřív. S tou partou, co jsme dělali večírky a akce, máme teď uskladněný zvuk a spíš se na něj práší.
Přemýšleli jsme o tom, že bychom našli prostor, kde by byla k dispozici technika, kdyby někdo měl chuť si zahrát. Mohla by to být forma studia, ale nevím, jestli na to mám chuť.

To je vlastně další inspirační zdroj, hudba. Vždycky mě háže do nálady. Když potřebuji, aby něco bylo nervózní nebo hravé, tak si k tomu vybírám adekvátní podklad. Víceméně poslouchám hudbu furt.

Dokážeš si představit spolupráci s někým?
Jo, určitě. Dřív ne. K tomu člověk možná dojde. Když víš, kde jsou tvoje přednosti, i toho druhého, dost se přiučíš.

Tvoje přítelkyně studuje fotografii. Jde to nějak propojit, bavíte se doma o práci?
Dost. Se směju, že je moje art directorka. Tomu se nevyhneš, když spolu lidi žijí. Rád bych to nějak propojil. Už tam byly i záblesky, že bychom spolu něco vytvořili. Tak se snad brzy něco uskuteční. Zrovna teď po mně známý chce obal na desku. A tam by bylo dobré to skloubit. Využít fotku s kresbou.

Oblíbení autoři? 
Moniki Hanulak. Agata Dudek, ta má hodně propracovaný styl. A teď jsem koukal, že došla do jiné fáze. Líbí se mi propracované věci, takže třeba McBess.

Myslíš, že je polská ilustrace stejně jako v 70. letech nabitější? 
Je z toho strašně cítit stará škola, furt to tam je. Mám kamaráda Stanislawa Gajewski a ten si jede takovu tu raw kresbu. Na něm je to vidět hodně, mladý polský výtvarník, dělá skvělé zkratky, gagy nebo jak to nazvat. Lidi tam pracují hodně s textem. Občas ho do ilustrace tak pohodí – což mě trochu iritovalo – ale je to po ně příznačné.

Bereš to, co děláš, jako umění, nebo řemeslo? 
Jak co. To, čím se snažím vydělávat, se jako umění brát asi nedá. Ale dalo by se to tak chápat u věcí, které jsou spíš pro mě. Šuplíkové věci, z kterých něco vzejde. Nebo taky nic.

A teď pracuješ na čem? 
Zpracovávám materiály z diplomové práce. Interaktivní knížka, didaktická pomůcka pro děti. Není to učebnice, ale věc, kterou může rodič dítěti pořídit domů, pokud cítí, že jeho děcko je hravé. Zároveň je to pomůcka pro učitele. Asi by mě fakt potěšilo, kdyby to vyšlo…

Máš web? Nějaké sociální sítě používáš?
Cargo používám jako web, tam mám vlastně průřez tvorbou. A Behance, kde se profiluji spíš jako ilustrátor zaměřený na dětské věci.
Tu platformu používá mrak šikovných lidí a nemůžeš tam být univerzální. Jinak zapadneš. A Facebook pro sdílení aktuálních prací.

Jak se vidíš za padesát let? Co bude? 
Nechci být tlustý… ne, já nevím. Těším se na roboty. Ilustrator5000! 🙂

Patrikův web: patrikantczak.com

Filed under patrikantczakillustrator