Jiří Grus: Fanoušci Foglara měli vysoká očekavání!
Poslouchejte kompletní rozhovor (textová verze je zkrácená):
Před prázdninami jsme vyrazili do Trutnova seznámit se s Jiřím Grusem. Jirka je bezesporu multifunkční umělec. Studoval AVU, kde se svou tvorbou zaměřil na klasickou malbu, dodnes to u něj v ateliéru vypadá jako v ateliéru renesančního umělce. Jeho práci znáte v podobě knižních ilustrací, epických komiksů a relaxačně se věnuje i kresleným vtipům. Na Facebooku pořádá díky této vášni soutěž o nejlepší kreslený vtip pod záštitou recesistické organizace FÓRUM VTIPU. Za každým jeho dílem se skrývá kombinace pečlivé přípravy, hloubavé výtvarné analýzy a zároveň křehkého humoru.
Co by tě živilo, kdyby tě neživilo kreslení?
Asi by mě bavilo manuálně pracovat. Chvíli dělat stěhováka nebo sekat dříví. Protože mi to při práci kreslíře chybí. Musím to pak kompenzovat sportem. Je to sedavé zaměstnání, které škodí zádům, očím… Člověk je zalezlý jako brouk u stolu a hrbí se dvanáct hodin denně. Takže nejraději bych střídal manuální práce.
Kromě komiksové tvorby jsi ilustroval spoustu krásných knih, třeba edici pro Modern Czech Classics. Čteš rád? Stihl jsi vše přečíst?
Zvládl jsem to přečíst a rád, ale nebylo to snadné. Některé výpovědi autorů jsou hrozně hraniční, krajní. Například Jan Čep popisuje v povídkách z české vesnice z třicátých let tíživé osudy lidí, velké nebe nad námi, my se plahočíme, nejsme schopni se domluvit, samé tragické úmrtí… A to se nečte lehko, cítíte, že je to opravdu prožité. Nakonec je člověk rád, že žije v této době. Ale ilustruje se to dobře!
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Záleží na tom, čemu se věnuji. Vše se ustálilo na třech disciplínách: komiks, ilustrace, malba. Vše se vzájemně ovlivňuje a doplňuje. Ilustrace knihy, mi trvá obvykle dva tři měsíce, podle toho, jak se mi podaří přijít s interpretačním klíčem. Čtrnáct dní trvají přípravy, kdy usedám k práci v osm a končím večer. Osvědčil se mi systém různých odboček, ohledávám téma, hodně skicuji a snažím se pochopit kontext. To vše ovlivňuje pracovní dobu.
Věnuješ se tedy komiksu, ilustraci i malbě. Co z toho převažuje?
Střídá se to. I když se teď ukazuje, že nejvíc času jsem věnoval knižní ilustraci.
Můžeš uvést nějaké příklady z poslední doby?
Průběžně probíhá spolupráce s nakladatelstvím Karolinum, což je univerzitní vydavatelství Karlovy Univerzity. V průběhu dvanácti let s nimi pracuji na knižní řadě Modern Czech Classic, kde vzniklo jedenáct titulů. Teď pracuji na rané próze Povídky od Bohumila Hrabala. A poslední prací, které jsem se věnoval pět měsíců, byla Záhada hlavolamu od Jaroslava Foglara.
A ta je opravdu krásná!
No! Docela jsem si oddechl. Vztah k ní mám, Foglara jsem zbožňoval, když mi bylo třináct let. Ale bylo tam hodně požadavků a očekávání, které mě stresovaly. Autor je kultovní, velmi oblíbený. Otázkou bylo, zda je přenositelný do dnešní doby. Moje ilustrace měly za úkol trochu to zpřístupnit dnešní generaci třináctiletých dětí, které se s tím setkají poprvé, často na doporučení svých rodičů. Takže požadavek byl, aby to bylo trochu pro rodiče, i pro jejich děti, aby Rychlé šípy byly klasické, tak, jak je známe, ale aby byly trochu nové, atmosférické, dobrodružné, ale ne moc doslovné. Snažil jsem se vyhovět těmto protichůdným nárokům.
A třeba na Světě knihy jsem zažil kuriózní situaci, kdy za mnou přišel pán s ledvinkou, skoro jakoby se vrátil z dobrodružné výpravy. A říká mi: Zaslechl jsem, že to budete ilustrovat, MY OD VÁS MÁME VYSOKÁ OČEKÁVÁNÍ, očekáváme od vás nejlepší výkon! A pak tajuplně zmizel. Byl to velmi sympatický pán, ale bylo mi jasné, že velká fanouškovská základna teď čeká, co ze mě vypadne. Ale myslím, že to dopadlo dobře. Nejlépe, jak jsem toho byl schopný.
Dá se říci, že odpočíváš ilustrací od malby, nebo komiksem? Je pro tebe z těchto tří disciplín jedna více relaxující?
Žádná není moc relaxační. Relaxuju Vtipama, což jsou kresby pro kamarády, které uveřejňuju na Facebooku.
..uveřejňuješ každý rok soutěž!
Ano, dokonce jsem založil Fórum vtipu, což možná přeroste v časopis nebo bůhvíco. Máme razítko vlastní, firemní!
A to je důležité!
(Smích) Vyhlásil jsem takovou poťouchlou soutěž, recesistně laděnou, chtěl jsem si vyzkoušet producentskou roli. Spolu s kamarádem grafikem a ředitelkou Galerie města Trutnova, Lucií Pangrácovou, jsme uspořádali vyhlášení soutěže. Takže proběhlo oficiální vyhlášení a vítězka dostala bednu s jídlem a knihou.
Myslela jsem, že je to jen virtuální uznání…
Ne, opravdu jsme to dotáhli, i co se týče darů, oznámení a diplomů. Takže tohle je moje relaxace, Fórum vtipu. Vyrostl jsem totiž na legendárním časopisu Dikobraz, kde jsem ve čtvrté třídě viděl kreslené vtipy. Už tehdy jsem si ujasnil, že budu studovat tu vysokou školu, kde se učí kreslit kreslené vtipy. Myslel jsem, že je to nutnost! A měl jsem to vyřešené.
Teď jsem tedy dokončil zakázky, práci na Foglarově knize, a tak nějak jsem si vypočítal, že mohu přes prázdniny malovat. Mám tady patnáct pláten, v létě je volněji a mám možnost se zabývat vlastními výtvarnými problémy. Nevím, jestli tohle bude úplně relaxační činnost, ale těším se na to hrozně moc.
Studoval jsi AVU, obor Klasická malba. Jak jsi se dostal k ilustraci?
Myslím, že v raném dětství, kdy jsem zbožňoval knihy ilustrované třeba Cyrilem Boudou, Trnkou, Ladou a těmito českými legendami. Pak přišla puberta a komiks, hodilo se to do superhrdinství a tomuto typu kreslení, objevil jsem Saudka, toho jsem strašně kopíroval. Ale stále se mi ten hrubší projev prolínal s tím jemnějším. A období mezi dvanáctým a dvacátým rokem jsem opravdu důsledně kreslil. Na střední škole jsem potkal skvělé osobnosti, s kterými jsme se samostudiem a pozitivním rivalstvím trumfovali, kdo a co nakreslí lépe. A toužili jsme to umět tak, jako to umí Burian anebo třeba Rubens. Takže od kamarádů, spolužáků jsem se naučil nejvíc. Mezi ně patřil třeba Adolf Lachman, dnes už tvůrce legendárních her Machinárium nebo Samorost. Nebo Zdeněk Daněk, český realistický krajinář a další. My jsme tím byli opravdu postižení, ani jsme nevnímali, že existují ženské! Prostě jsme jenom kreslili. A stejná parta, co chodila na střední, se pak přesunula na Akademii.
Dá se kreslením uživit?
Ano, živím se tím. Ale také nemám auto, ani velké výdaje. Takže to jde. A tou trojdisciplínou se to doplňuje. Někdy prodám obraz, ilustrace mě živí, to je seriózní, profesionální placená práce s vydavateli. No a komiks… nikdy žádný můj komiks nebyl tak dobře placený, abych to mohl nazvat obživou. Komiks je prostě brutální. Je to sice super disciplína, ale například u komiksu Drak nikdy nespí je 850 okének, v klasické knize jen 50 ilustrací. Musí se to vždy hodně promyslet, vystavět přes jeden nebo dva storyboardy, není to nikdy na první dobrou, je to hrozně náročné.
Například před třemi lety jsem vyhledával kanadského kreslíře, kterého jsem obdivoval. Byl to zrovna takový typ chrliče, měl štětcovou kresbu, opravdu bravurní, jel jedno album za druhým po dobu deseti let. A najednou zmizel. Na jeho stránkách bylo přeškrtnutí, že se něco stalo. Tak jsem to dohledával. Onemocněl, nevím jak moc to bylo vážné, a vydal takové prohlášení, které převzal Comics Reporter, což je prestižní web, kde uvedl: „Chtěl bych začínající ilustrátory před komiksem varovat. Je to disciplína, která vás vyžere zevnitř. Je to tak náročné na chrlení obrázků, ale i na produkci, vystavět příběh znamená nakreslit stovky panelů.“ Což mi přijde přesné. Znělo to sice trochu plačtivě, ale nutno dodat, že se tomu natolik oddal, dal do toho veškerou životní energii, až ho to položilo. Takže úplně vyhořet není cílem.
Jak dlouho jsi pracoval na poslední komiksové knize Drak nikdy nespí?
To je komiks na motivy o vzniku města Trutnova, který narostl na 160 stran. Tím, že je to formát A2, technika akvarelu, a do té doby jsem nic tak rozsáhlého nedělal, vzniklo spoustu problémů a úskalí a jen půl roku zabraly přípravy. Děj je z období středověku, musely se nastudovat reálie, co mají postavy na sobě, detaily nástrojů, mečů, šípů, toulců. Postav tam také je dost, každá se musí lišit, vizuálně i charakterově. Prostě středověký velkofilm! Takže to byla práce na tři roky. A tam už se to trochu podobalo sebezničující činnosti.
Takže tě to trochu žralo zevnitř…
No, život pak přestává fungovat, rozchody, placené to nebylo dostatečně. Ale dopadlo to dobře, také proto, že to pro mě bylo důležité a pracoval jsem na tom rád. A nejen pro mě, také pro kluky scenáristy Vojtěcha Maška a Džiana Babana. Vložili jsme do toho to, jak přemýšlíme tady a teď, aby to pomohlo zpřístupnit středověkou látku dnešnímu člověku. Přestože je to historická látka, jsou tam přesahy. Po třech letech od vydání o to projevil zájem Casterman (slavné francouzsko-belgické vydavatelství, založeno roku 1934) a vydá to ve Francii na jaře 2020. Máme velkou radost, že vyjde u nakladatelství, které se o knihu dobře postará, umí ji dál propagovat v prostoru, kde lidi komiks milují.
Už jsi zmínil nějaké výtvarné vzory, tak koho bys tam ještě zařadil?
Ten vliv Cyrila Boudy nebo Jiřího Trnky je třeba u knihy Drak nikdy nespí naprosto zřejmý. Znovu jsem studoval Trnku, jak pracoval s rozpitím akvarelu.
Mám i oblíbené výtvarníky mé generace v Evropě, kteří prošli podobným vývojem, realistickou kresbou a malbou, odkazují se k renesanci, baroku, ale i ilustrační práci 19. století. Zmíním třeba italského kreslíře Manuela Fiora nebo z Francie Bastien Vivès. Ty rád sleduji. A když mě něco zaujme, inspiruje, tak se nezdráhám přebírat. Ihned zapracovávám.
U Rychlých šípů jsem znova koukal do knih Zdeňka Buriana, jak ty kvaše vlastně dělal. On sám prý neměl rád návštěvy v ateliéru, jeden jeho kamarád, který měl možnost vidět ho při práci, popisuje, že stále ubíral a odstraňoval bílou a na konci z toho vyšla fotka z pravěku.
