Bez vlasů: Autobiografie každým coulem

Poslouchejte kompletní rozhovor (textová verze je zkrácená):

 

Dnes vás zveme k poslechu dalšího rozhovoru, tentokrát o novém komiksu Bez vlasů. Po skypu jsme zpovídali Terezu Drahoňovskou, hlavní postavu komiksu a zároveň scenáristku, a Štěpánku Jislovou, komiksovou kreslířku, která má na starosti vizuální podobu Bez vlasů. Terka i Štěpánka zároveň založily českou sekci Laydeez Do Comics, o které jsme si povídali v závěru komiksu. 

První otázka je pro Terku, která je scenáristka a hlavní hrdinka komiksu Bez vlasů. O čem komiks je a jak to vlastně začalo? 

Bez vlasů je autobiografický komiks, takže když jsi zmiňovala, že jsem scenáristka, tak jsem měla usnadněnou práci tím, že jsem si to celé prožila. Jednoduše je komiks o tom, co jsem prožívala těsně předtím a potom, co jsem se dozvěděla, že mám alopecii a dřív nebo později přijdu o všechny vlasy. Což se taky stalo a to mě postavilo před spoustu zajímavých životních situací.  

Onemocněla jsi alopecií před čtyřmi lety. Zároveň komiks jde opravdu do detailů. Jak se taková časosběrná zkušenost zpracovává? 

Možná byste se divili, ale zrovna tento charakter prožitků a myšlenek si člověk docela pamatuje, zaryjí se mu do paměti. Celé to bylo dost intenzivní. Ve chvíli, kdy mi začaly padat vlasy, jsem vůbec nevěděla, o co se jedná. Potom jsem se dozvěděla, že o všechny vlasy pravděpodobně přijdu a stalo se tak. V komiksu je zaznamenáno spoustu fází a milníků mého života. Když jsem se pustila do scénáře, tak mi pomohly poznámky, které jsem si už během úvodní fáze onemocnění psala. Alopecie mě postavila před spoustu zajímavých situací a já jsem si je chtěla pamatovat přesně – co mi lidi říkali, o čem jsem přemýšlela. Popsala jsem hustě jeden zápisníček a ten pak sloužil jako předloha komiksu. Díky tomu, a za to jsem hrozně ráda, jsou všechny rozhovory s rodinou a kamarády reálné a proběhly téměř stejně, jako jsou v komiksu zaznamenané. Je to autobiografie každým coulem. 

Vy dvě jste dlouholeté kamarádky. Myslíte, že by šlo na podobném tématu spolupracovat, pokud byste se intenzivně neznaly nebo nesdílely část té zkušenosti? 

Tereza: Ta spolupráce by rozhodně musela vypadat jinak. Takhle to pro mě byla hrozná výhoda. Protože jsem se nebála se Štěpánkou o těch věcech mluvit, nemusela jsem jí vysvětlovat celou situaci. Ve fázi výměn scénáře tam nebyla žádná profesionální bariéra. Myslím si, že pokud bych spolupracovala s někým, kdo mě vůbec nezná, přišly bychom o tu provázanost scénáře a vizuálu. 

Štěpánka: Já si to neumím představit. Většina autobiografických komiksů v zahraničí vzniká v týmu o jednom člověku. Je tam potom určitě větší bezprostřednost mezi příběhem, co člověk předává, když si ho sám prožil a tím, jak ho předává, když ho jen zpodobňuje. Ale my jsme měly specifické podmínky. Sešly jsme se jako dva lidi, z nichž jeden umí kreslit a druhý si prožil něco, co si zasluhuje přetvořit na komiks. 

Zajímalo by mě, jakými fázemi komiks prošel. 

Štěpánka: Co se týče vizuálního stylu, původně jsme začaly s mnohem víc realistickým stylem. Ale ve chvíli, kdy hlavní postava nemá vlasy, přešel příběh nemoci až moc do extrému. V jednu chvíli se na to Terka podívala a řekla, že to vypadá, jako kdyby se to odehrávalo v Auschwitzu. Což rozhodně nebyl náš záměr. Pak jsem se tedy snažila zjednodušovat a najít něco tvarově specifického, co by se mohlo stát symbolem pro komiks, ale zároveň by to podtrhovalo téma. Aby holá hlava, která je na obálce, byla natolik výrazná, že by patřila jenom k našemu komiksu. 

Tereza: Přerodem si prošel i scénář, protože pro mě bylo těžké poznat, co všechno je pro čtenáře ještě zajímavé. Když člověk píše o vymyšleném příběhu, tak se může řídit klasickými poučkami a může ho přizpůsobovat, ale když je to vlastní prožitek, pracuje se s ním trochu složitěji. Najednou jste zaujatý pozorovatel a chcete toho říct hrozně moc, zároveň nevíte, jestli by vás lidi chtěli poslouchat. Na začátku jsem měla scénář rozdělený do logických celků, který se týkaly vždy jednoho symbolu nebo oblasti – například přístup doktorů nebo samotná paruka. To knihu rozčlenilo do kapitol. Dost mi pomohlo, když si scénář přečetl Vojta Mašek a zprostředkoval pohled člověka, pro kterého je to cizí příběh. Díky tomu jsem překopala celý scénář a srovnala ho do přirozenější časové linie, aby byl příjemnější pro čtenáře. 

Já jsem nikdy komiks nekreslila. Představuju si to tedy jako práci na scénáři, potom Štěpánka určila vizualitu… Jaké jsou další fáze, které následují? 

Štěpánka: Pro mě to byl první projekt, který jsem dělala ve víc stylizované kresbě. Realistická kresba je pro mě osobně spíš pro vážnější projekty. Je suchopárnější, ale zároveň se mnohem jednodušeji posuzuje – realita je tu vždycky a srovnání se nabízí. Kvalitu stylizace určuje mnohem víc věcí – jak dobře předává informace, jestli poznáme postavy na první pohled, jestli se dokážeme orientovat v prostoru. Práce se stylizací má svůj vlastní vývoj – na začátku jí nastavíme pravidla, ale hodně dlouho není uhlazená. Teprve při kresbě jsem viděla, jak se mi uhlazuje pod rukama. Stránky na začátku a na konci komiksu jsou sice pořád ze stejného vesmíru, ale je na nich vidět rozdíl. Postupně jsem se učila chápat, jak se stylizací zacházet. Tím pádem druhá polovina byla mnohem rychleji udělaná. 

Štěpánka: Navíc jsem si to trochu zkomplikovala, protože jsem chtěla komiks kreslit v ruce a na konci mít pakl těch originálních vyinkovaných stránek. Vznikala velká hromada skic a pencilových stránek, které by možná nebyly nutné, ale já jsem chtěla, aby byla linka sebevědomá. Z každé stránky byly tedy tři varianty – skica tužkou, přes prosvětlovák ještě jedna tužka a přes druhou tužku jsem to inkovala.

Na komiksu se mi hrozně líbil subtilní humor a to, jak se prolíná vizuální s tím slovním. Zajímalo by mě, jak se to povedlo.

Tereza: Těžily jsme hodně z úvodu, kdy jsme si definovaly, co od komiksu chceme – co má říct a jak to má říct. Hlavně jsme nechtěly, aby působil depresivně, byť je o vážném tématu. Bylo důležité ukázat, že příběh má dvě roviny. Všechno nebyly jen plačtivé a smutné zkušenosti, velká část byla moc zábavná, když jsem sledovala, co se mi děje. Když zmíním svůj oblíbený fakt – zjistila jsem, na co mám chlupy v nose. Člověk by si řekl, že k ničemu nejsou, ale najednou, když je nemáte, poznáte jejich pravou funkci. Když se potřebujete vysmrkat, tak se to dozvíte, až když už je pozdě. Těmito detaily jsem se snažila zlepšit náladu příběhu a ukázat, že je potřeba brát věci s humorem a tak jak jsou. Myslím, že tohle Štěpánka krásně nasála a když někde viděla příležitost udělat nějakou vizuální vtipnost, tak se do toho pustila. Jsem jí za to hrozně vděčná. 

Štěpánka: Přece jen ten styl se víc nabízel pro něco vtipnějšího a lehkovážnějšího. Pro mě byla spíš výzva, jak zpodobnit situace, které byly naopak smutné nebo introspektivní. Hodně jsem váhala, jestli to ta stylizace ustojí, aby najednou váha situace nezmizela. Pokud by fungovala jen v komediálních scénách, vážnější situace by najednou mohly působit parodicky a to by byl přešlap. 

Proč jste zvolily růžovou barvu? 

Štěpánka: My jsme se rozhodly jít cestou, jakou vznikají autobiografické komiksy v zahraničí. Z nějakého důvodu se využívá technika tisku zvaná duplex. Vyberou se dvě barvy, jedna na linku, druhá doplňková do ploch, a ty se kombinují. Díky přidávání a ubírání saturace tam mimo těchto dvou barev vznikne škála, která se dá taky používat. Tam, kde by to bylo nepřehledné, jsem pracovala s šedou, což reálně v počítači znamenalo, že jsem na to dala 50% bílou vrstvu. Na začátku jsem s plnou růžovou trochu bojovala, ani ne kvůli nějakým konotacím, která ta barva má. Nad růžovou jsem dumala: kladla jsem si otázku, co tam ta růžová doopravdy je? Je to barva věcí, nebo je to rozdíl světla a stínu, nebo je to čistě emocionální prvek, který má někde vytáhnout emoce v určité situaci? Nakonec jsem zjistila, že ani jedno z toho. Růžová funguje jako takový diferenciál, má zpřehledňovat panely. Proto má pokaždé jinou funkci. Někdy je v pozadí, aby oddělila jednotlivé perspektivní plány, někdy je využitá jinak – když má v jedné scéně Terka alergickou reakci na kůži, zobrazuje tečky na kůži. Pro mě byla dlouhá cesta zjistit, jak tu růžovou používat. 

Jak probíhala spolupráce s nakladatelstvím? Bylo pro ně riskantní pustit se do projektu autobiografického komiksu? 

Štěpánka: Myslím, že pro Paseku to muselo být velké vykročení do neznáma. Měli jsme to štěstí, že se s redaktorem Lukášem Růžičkou známe a rádi čteme stejné věci. Takže jsme měli stejnou motivaci vydat český příběh. Co jsem vysledovala, pro nakladatelství je mnohem levnější a méně riskantní vydat překladový komiks. Koupí si licenci, zaplatí tisk a když už to má nějaké jméno v zahraničí, tak mají trochu jednodušší reklamu. Naopak u financování českého komiksu musí zaplatit kreslíři paušální částku za stránku, autorská procenta autorovi textu, tisk. Když se to všechno sečte, vstupní náklady nejsou malé v porovnání s beletrií nebo překladem. My jsme na to žádaly od MKČR grant a ten jsme dostaly. Autorské honoráře u komiksu nejsou obecně nijak ohromné, ale když se to udělá dobře, má kniha zahraniční potenciál. Teď to bude vypadat, že si honím triko, ale věřím tomu. Země o deseti milionech lidí prostě na takovou knihu moc velký trh nemá, ale v zahraničí jsou úplně jiné možnosti. 

Tereza: Myslím, že našemu komiksu pomáhá to, že v zahraničí autobiografický komiks stále zažívá boom. V Česku jsme možná ještě neměli takovou šanci na ten boom naskočit. A doufáme, že Bez vlasů se to třeba povede. Z nakladatelství Paseka jsme cítili, že to vydat opravdu chtějí, což bylo příjemné a v tom se odráželo nasazení celého tvůrčího týmu. Byla to moje první zkušenost s nakladatelstvím a hrozně mě překvapilo, do jaké míry jsme řešili i scénář – vymýšleli jsme společně jednotlivé linie například. Což mi hrozně pomohlo jako tvůrci, ale taky to bylo do jisté míry terapeutické, protože skrz tyto rozhovory jsem zjišťovala, jak spolu věci souvisí. 

Štěpánka: V užším týmu jsme byli já, Tereza, Lukáš Růžička a potom ještě Jindřich Janíček, který se zasloužil o technickou stránku komiksu – sazbu, obálku a finální úpravy, protože ten duplex má svoje specifika, na který já jsem přišla až potom, co jsem to celý nakreslila. Doporučuju to spíš udělat naopak. Z mé zkušenosti se většinou stává, že buď má člověk při tvorbě svobodu, ale nedostane zázemí, nebo odevzdá data, ale pak se stává, že výsledný produkt je úplně něco jiného, než očekával. Tady jsem skutečně měla pocit, že jsme si všichni našli jeden směr, který jsme si odsouhlasili, a potom jsme se mohli za hotovou knihu postavit. 

Knihu kupujte tady!